Nízké Tatry
28. 3. - 3. 4. 2001
Telgárt - Donovaly
zimní přechod hřebene na běžkách
28. 3. 2001 Ve večerních hodinách vyrážíme v počtu dvou mužů vlakem na lehátcích z Prahy hlavního nádraží. V Pardubicích se k nám vecpou další čtyři hluční lidé jedoucí až do Košic. Na hranicích po kontrole pasů čekáme na hledače cla, kteří nepřicházejí. Celkově spánek během cesty za nic nestojí, ale je to lepší než vsedě.

29. 3. 2001 Ráno se budíme ve vlaku s pohledem na zatažené Nízké i Vysoké Tatry. Vystupujeme v Popradu, na autobusovém nádraží se pokoušíme zkontrolovat nejbližší odjezd do Telgártu zjištěný z internetu a na vyvěšených jízdních řádech pro naprostý chaos neuspíváme. Štěstí zkoušíme u ospalé informátorky objevivší se v okýnku. Doporučuje nám autobus jedoucí o půl hodiny později než náš tip, na přímý dotaz však připouští, že ten tam jede také a prozrazuje nám číslo nástupiště. Ve zbývajících 20-ti minutách se vracíme na vlakové nádraží do bufetu (v prvním patře u odjezdu električek do Starého Smokovce). Po krátké, ale vydatné snídani nasedáme do poloprázdného autobusu.
       V Telgártu (861 m) vysedáme, převlékáme se, přebalujeme a lyže připínáme na batohy. Pro přípravy nemůžeme využít čekárnu účelově vhodnou, je obsazena místními Romy nepříliš přívětivě se tvářícími. Uchylujeme se do nedaleké prázdné dřevěné kukaně s nápisem Tržnica a pultíkem, na kterém třídíme věci při přebalování. Naše počínání přilákává dva starousedlíky, co že to tam prodáváme.
       Z Telgártu vyrážíme na Kráľovu hoľu. Na úpatí není žádný sníh, začátek jdeme podél vysokého napětí až k trafostanici, kde krátce odpočíváme. Sníh začíná přibližně ve výšce 1400 m.Ždiarské sedlo - 1473 m Po cestě ne vrchol potkáváme zásobovací rolbu.
       Kráľova Hoľa (1946 m) je v mlze, fouká vítr a sněží. Obědváme z vlastních zásob ve vstupní místnosti vysílače. Nazouváme běžky a po vyjetí potkáváme skupinu unavených skialpinistů, kteří dokončují hřeben Nízkých Tater z opačné strany z Donoval. V mlze bloudíme a musíme se vrátit kolem půl kilometru na vrchol. Při dalším sjezdu ostře fouká vítr a sníh namrzá na lyžařských brýlích. Před Ždiarským sedlem (1473 m) sundáváme běžky a na závěrečném úseku již příliš nevyužíváme - méně sněhu.
       Za snižující se teploty dorážíme do turistické útulny Andrejcová (1519 m), pramen u chaty nezamrzlý, střecha mírně provalená, ale dovnitř nefouká. Teplota stále klesá, při vaření sražená pára z víčka skapává po ešusu na plynovou bombu a než sjede po její stěně, přimrzá. Spím v bivakovacím vaku. Pro větší zimu nepraktické, do rána mám mokrý spacák od vlhkosti sražené na vnitřní straně vaku.

30. 3. 2001 Ráno vstáváme do mlhy a mrazu. Po stoupání na Velkou Vápenicu (1691 m) prudce klesáme bez lyží do sedla Priehyba Priehyba - 1189 m (1189 m). Zdejší přístřešek je otevřený a pro případné zimní přespání nevhodný. Další cesta vzhůru je zledovatělá a lesem se prodírat nedá, místy by se hodily mačky. Na běžkách pokračujeme po hřebeni přes Kolesárovou (1508 m), Oravcovou (1544 m) a Homoľku (1660 m). Několikrát bloudíme, značka je pod sněhem, cesta je většinou neprošlapaná a občas se objeví matoucí stopy.
       Na hřebeni před Babinou značka odbočuje vpravo do lesa a odbočku lze snadno přehlédnout. Klesání po lesní cestě a po ledu je bez maček ještě obtížnější. Jdu s běžkami v ruce, připnuté na batohu by značně přečnívaly do stromů. Přezouvám si pohorky a přecházím ledovou plotnu na místě, kde cesta přetíná otevřený svah a uprostřed mi to začíná klouzat. Raději si sedám a opírám o lyže. Proti své vůli se rozjíždím ke srázu vedle cesty a marně se snažím o cokoli zastavit, či zachytit. Na hraně rychlost kulminuje a řítím se dolů. Naštestí je svah mimo cestu bez ledu, zato s větším spádem. Pouštím lyže, trhám v rychlosti pár kořínků a zastavuji se po 3 metrech na mírnější loučce s prsty zabořenými v hlíně.
       Jen s povrchovými odřeninami scházím velmi pomalu a obezřetně na rozcestí, z kterého ještě kus pokračujeme po sestupové cestě vlevo a k značce se vracíme vzhůru výsekem pod vedením vysokého napětí. Nedaleko rozcestí Ramža je útulna a pramen, pak dalších 10 minut stoupání. Končíme už po západu slunce. Kamínka jsou patrně funkční, ale nedaří se nám zapálit mokré a zmrzlé dřevo. Mráz v noci není tak hrozný, zřejmě je tepleji a už jsme si zvykli. V lahvích v chatce však do rána voda zamrzá.

31. 3. 2001 Vyrážíme o trochu později. V lese je spousta spadaného jehličí a na běžkách se jet nedá. Otepluje se a při chůzi mezi stromy se zatíženými větvemi na sebe strháváme mokrý sníh. Casta z Kumštového sedla na Štefánikovu chatu Do sedla za Lenivou (1434 m) dorážíme mokří a potkáváme zde po delší době jiné lidi. Dále pohodlně sjíždíme s výhledy po mírně se svažující cestě na Čertovicu (1238 m), kde právě probíhají sjezdařské závody. Svačíme a v bufetu u silnice si dopřáváme pivo. Poté stoupáme podél vleků svahem bez sněhu směrem na Lajštroch (1602 m), tady začíná sněhu přibývat. Nad Kumštovým sedlem (1548 m) potkáváme kamzíky a na Štefánikově chatě pod Ďumbirom (1727 m) vydatně obědváme.
       Po odpočinku se rozhodujeme vzhledem k dobrému času a počasí vyrazit dál. Ďumbier - 2043 m Jdeme po vyšlapané cestě a míjíme zástupy lidí. Postupně se zvyšuje oblačnost. Dobýváme nejvyšší vrchol Nízkých Tater Ďumbier (2043 m). Po namrzlém hřebeni přes Demenovské sedlo (1756 m) jdu dál raději pěšky, na běžkách se mi to zdá riskantní. K večeru se dostáváme do Kamenné chaty pod Chopkom. Je sobota a všechny pokoje jsou obsazené, nechají nás za stejnou cenu spát na zemi v jídelně spolu s dalšími asi 30-ti lyžaři. Tento úsek Nízkých Tater z Čertovici je hojně využíván skialpinisty a pro sjezdaře vede na Chopek ze dvou stran lanovka.
       Musíme čekat do pozdní noci na zavírací dobu a je zde poměrně draho. Vodu pouze prodávají (balenou). Když si jednu kupujeme, nevšimnu si, že je perlivá a sypu do ní instantní nápoj, nemusím ani promíchávat a z hrdla láhve tryská gejzír sladké lepkavé tekutiny na mě, židli a zem, kde máme spát.
       Konečně se odklízí stoly, zaléháme a začíná naše jednoznačně nejhorší noc. Několik individuí převážně z Čech zde končí svůj pobyt, v části jídelny se zpíjí do němoty a hlasitě vyřvává. Místní meteorolog a další parta Slováků se k nim připojuje a občas se všichni pokoušejí zpívat. Ve tři hodiny ráno to jeden člověk z naší ležící většiny nevydrží a chce nejhlasitějšímu meteorologovi rozbít židlí hlavu. S hlasitými poznámkami se sedící během další hodiny dohodnou a přesouvají na meteorologickou stanici. V nedýchatelném vedru usínáme.

1. 4. 2001 Probouzíme se do slunečného rána a po snídani vycházíme na vrchol Chopku (2024 m), odkud jsou nádherné výhledy na hlavní hřeben Nízkých Tater: západní část s Ďerešemi a Chabencem i východní s Ďumbierem se zamlženými Vysokými Tatrami v pozadí.
Panorama z vrcholu Chopku -  západ Panorama z vrcholu Chopku - východ
Hřeben u Chabence
       Za hezkého počasí se balíme a vyrážíme na nejkratší etapu našeho přechodu. Přes Ďereše (2004 m), Poľanu (1890 m), Kotliskou (1937 m) a Chabenec (1956 m) dojíždíme s četnými zastávkami do sedla Ďurkovej (1709 m). Těžkým mokrým sněhem dojíždíme k opravené chatě se zarostlým správcem.
       Vaříme, odpočíváme a debatujeme. Optimální den přechodu. K večeru se mírně stáhnou mraky a dorazí ještě několik nocležníků. Za rozumný poplatek se ukládáme na prostorné půdě. Jdeme brzo spát a po předešlé noci oceňujeme klid a ticho.
2. 4. 2001 Za svítání vstáváme a začínáme závěrečnou část hřebene. Výcho slunce v sedle Ďurkovej Stoupáme na vrchol Ďurkovej (1750 m) a jdeme pěšky jen po trávě, sníh je jen na severních svazích. Po postupném sestupu do sedla pod Skalkou (1476 m) stoupáme na zasněženou Veľkou Chochuľu (1753 m) s výhledem na Velkou Fatru. Prudce klesáme do Hiadelského sedla (1099 m), kde oficiálně končí Národní park Nízké Tatry.
       Po rozkvétajících loukách přes Kozí chrbát (1330 m), Handliarku (1211 m) a Kečku (1225 m) končíme lesními cestami se zbytky sněhu v Donovalech (960 m). Přebalujeme a nasedáme do autobusu na Ružomberok. Snažíme se marně najít směnárnu, nakonec doplácíme v nádražní pokladně 1:1 českou měnou a poměrně žízniví nasedáme do vlaku domů.

Závěrečné shrnutí: Cestu jsme šli 5 dní, běžky jsme využili na míň než polovině hřebene. Šli jsme s co nejlehčím nákladem - teplý spacák, vařič, ešus, pohorky. Občas by se hodily mačky. Střední část hřebene je bezpečnější a pohodlnější na skialpinistických lyžích. Z Telgártu do Donoval vede jedna značka . Délka byla přibližně 90 km. Nastoupali a sestoupali jsme nahoru i dolů kolem 5200 m. Profily hřebene Telgárt - Čertovica a Čertovica - Donovaly jsou převzaté a upravené ze slovenských stránek.
Petr
Profil hřebene Nízkých Tater - východ Profil hřebene Nízkých Tater - západ