Velká Fatra 26. 2. - 1. 3. 2003 Dolný Harmanec - Ružomberok zimní přechod hřebene na běžkách 26. 2. 2003 Ve dvou odjíždíme vlakem z Prahy hlavního nádraží ve 23:10. Jedeme sami v lehátkovém kupé až na Slovensko. Lístky máme do Vrútek, kde nám má jet autobus 20 minut po našem plánovaném příjezdu. 27. 2. 2003 Ráno máme v Čadci půlhodinové zpoždění a protože autobus z Vrútek by nemusel čekat vystupujeme v Žilině a v 7:20 odjíždíme autobusem směr Bánská Bystrica. V závěru jedeme přes sedlo Malý Šturec, kde je již vidět prošláplá běžkařská stopa. Míjíme také Horný Harmanec, kam jede vlak a odkud vychází cesta kolem Harmanecké jeskyně do Tufne doliny.        Vystupujeme v Dolném Harmanci u Jednoty a vyrážíme do Bystrické doliny. Začínáme pěšky, sníh je starý, na silnici uježděný a zledovatělý. Míjíme železnici, která se pod námi objevuje jen v krátkém úseku mezi dvěma tunely. Po pár kilometrech odbočuje silnice do prava, my nandaváme běžky pokračujeme údolím až k Panské kolibě (možnost přespání na půdě). Tam svačíme a mažeme stříbrným klistrem. Počasí je slunečné a v údolí téměř bezvětří. Serpentinami stoupáme k horskému hotelu Králova studňa. Občerstvujeme se v chatě plné maďarsky povykujících dětí, sedíme ne terase, kam svítí slunce a začíná mírně foukat vítr.        Pokračujeme přes rozcestí u Královy studni na hřeben. Stoupáme bez běžek a vítr s námi začíná pěkně mávat. Před Križnou (1574 m) nás dvakrát míjí skútr, asi obsluha vysílače. Při cestě dolů vítr mírně polevuje, ale v sedle před Frčkovem mě málem smetl do údolí. Vleže sundavám běžky a občas i po čtyřech pokračuji přes vrchol Frčkov (1585 m). Dolů to občas zkouším na běžkách, ale sníh na hřebeni je zledovatělý a lyže se při sjezdu těžko ovládají. Na vrchol Ostredku (1592 m) dorážíme zase pěšky za ostrého větru. Při sestupu se sníh začíná bořit. Salaš pod Suchým vrchem je dobře vidět vlevo hned po prudkém sestupu, kus před rozcestím na Koniarkách.        Za šera dorážíme k Chyžkám, po pravé straně má být bouda na přespání, ale my pokračujeme dál. Prodíráme se hřebínkem a již za tmy dorážíme do sedla před Ploskou. Stoupání na vrchol Ploské (1532 m) je ve tmě nekonečné. Vítr fouká, ale dá se to snést, zato při sestupu směrem k Borišovu podráží nohy. Přestože sestupuji bez běžek velmi pomalu a obezřetně, v noci za větru a na prudkém zledovatělém svahu několikrát padám. Běžkařské boty jsou pro tento účel více než nevhodné. Za bezvětří míjíme sedlo a mírně stoupáme .        Ve 21:15 dorážíme na chatu pod Borišovem, kromě chatára je tam jen jeden (již spící) host. Posilňujeme se z místních zdrojů (polívka, pivo v plechovce a čaj) a usínáme relativně v teple na pohodlných postelích (nocleh stál 150,- SK). 28. 2. 2003 Vstáváme později a na sluníčku před chatou vaříme pořádnou snídani a balíme. Stejnou cestou se vracíme , na vrchol Ploské (1532 m). Ve dne se nám jde daleko lépe a taky fouká jenom mírný vítr. Z vrcholu sjíždíme do sedla Ploskej. Sníh na hřebeni je zase namrzlý a v lese se boří. Objíždíme Čierny kameň a stoupáme na Minčol (1397 m), sestupujeme a sjíždíme do Južného Rakytovského sedla. Rakytov objíždíme do Severného Rakytovského sedla. Kolem Tanečnice a Skalné Alpy se dostáváme k chatě Smrekovica.        Chceme tam přespat, ale v chatě je škola v přírodě a nás tam nechtějí nechat. Parta Moraváků nás, už předem odrazuje i od další vojenské zotavovny. Za šera dorážíme po serpentině k Malé Smrekovici (1485 m). S čelovkami se pomalu probíjíme k Nižnému Šiprúňskému sedlu, cesta je v mapě značená jako trasa pro běžkaře, ale občas musíme zdolávat značná klesání. Z Nižného Sedla jedeme ještě kus na rozcestí pod Vyšné Šiprúňské sedlo. Podle mapy má být pod Vyšným selem nějaká chata, vpravo od sedla ve směru na Šiprúň. Měli bychom tedy sedlo přejít a hledat na druhé straně, ale raději ještě pročítáme při čelovkách jeden starší popis zimní cesty (našel jsem ho na netu a pro jistotu mám výtisk s sebou - tímto dík). Z toho vyplývá že má nějaká chata být i na naší straně pod rozcestím. Jsem dost vyčerpán a Jirka jde hledat. Chvíli čekám, a když se nic delší dobu neozývá, pomalu začínám stoupat k sedlu, abych pak nezdržoval, vtom se zespoda ozývá volání. Sundavám běžky a vyrážím dolů. Bořím se nad kolena, ale raději jdu dál pěšky i s čelovkou bych na lyžích někam zahučel. Ještě než uvidím obrysy chalupy Jirka na mě volá, že máme Klause prezidenta. No to mě teda sil nepřidá.        Ve 20:45 jsem v kolibě U Maťa. Vevnitř právě přebývá jeden hodný Moravák, je to místní znalec, má zatopeno, nabízí nám čaj, poslouchá rádio a potvrzuje, že za sedlem je skutečně chata, ale má jen dvě a půl stěny a možná nějakou střechu. No jsme rádi, že jsme v téhle vytopené salaši, ve dne je vidět dobře a docela i z dálky. 1. 3. 2003 Ráno se zdálo, že se počasí spíš zkazí. Původně jsme plánovali, že přejdeme na Malou Fatru, ale nakonec se rozhodujeme skončit v Ružomberoku. Od Maťa jsme došli na Vtáčník a lesním hřebínkem pokračovali na Malinné (1209 m).        Po sjezdovce jsme sjeli dolů k hotelu Malina s roztávajícím se sněhovým hradem. Na sjezdovce byl asi nelepší sníh za celý přejezd - taky díky umělému přisněžování. U přístřešku pod penzionem Ski jsme sundali lyže a po silnici došli do Ružomberoku. Kolem 13:00 jsme byli na nádraží, koupili lístky, poobědvali v místní pizzerii a s přestupem v Žilině a Hranicích byli ve 23:15 v Praze. Závěrečné shrnutí: Cestu jsme šli dva a půl dne, plánovali jsme za dobrých podmínek pokračování na Malé Fatře, ale docela nám stačilo to co jsme urazili. Lepší je určitě starší sníh i když je na hřebeni umrzlý a dole mokrý. Čerstvý sníh by nám v některých úsecích, kde by se bořil, prodloužil cestu o jeden nebo dva dny. Přibližně jsem zpracoval profily jižní a severní části naší cesty. Petr